Tak už se k třiceti letům svobody vyjádřili všichni, hlavně ti vzdělaní a s přehledem, kteří k tomu mají nejvíc co říct. Rozhodla jsem se sepsat svůj pohled dítěte narozeného na severní Moravě v havířské rodině v polovině osmdesátek. Možná to nemá takovou hloubku ani hodnotu, ale je to upřímné.
Začalo to před budovou školky. Bylo hezky a měla jsem růžovou bundu, kterou jsem bytostně nesnášela, a do jejího zipu mi rodiče denně skřípli ret a nebo bradu. Ačkoliv byl významný den, matka šla do budovy školky něco vyřídit. Že šlo o den významný jsem pochopila proto, že po ulici kráčel hlasitý průvod s lidmi v stejnokrojích, s vlaječkami, nápisy a puškami.
Právě ze skupiny, kterou jsem považovala za vojáky, se pár mužů oddělilo a přišli blíž. Jeden si dřepl až ke mně. Nabídl mi, že pro mně vystřelí, protože je dneska velká sláva. Namítla jsem, že já nic neslavím a střílet nebude, protože by mohl někoho zastřelit (byla jsem to ale malá pacifistka). Trochu se zlobil, vždyť přece všichni dneska slavíme, já taky, je to povinný a střílet se bude do vzduchu, takže nemusím mít strach. „Zastřelíte ptáčka!“ namítala jsem chabě. „Kulka pak spadne a trefí někoho do hlavy!“
Nějak jsem se jim nelíbila. To už kolem mě byli všichni a mleli něco o tom, že bych dneska měla mít slavnostní náladu a střílet se rozhodně bude. V tu chvíli vyšla má matka z budovy školky a vytřeštila na mě oči. Jasně, pět minut a já se dokážu dostat do průseru. To už mi zůstalo. Nasadila přísný výraz, který nejspíš vyděsil i vojáky (nedivím se), protože mě okamžitě začali objímat, hladit po tvářích a žvatlat něco o tom, jaká jsem ale milá a hezká holčička.
„Jo. A má zarděnky.“ Dodala suše matka.
To byl můj poslední první máj.
Pak se dělo cosi, čemu jsem nerozuměla, nejspíš to vysvětlovali v televizi, ale u nás jely šarády a seriály. Nikoho to nezajímalo, dospěla jsem tedy k nedospělému názoru, že mě to taky nezajímá. O pár dní později jsem dostala pohlavek, když jsem pozdravila paní Růžičkovou „soudružko učitelko“. Pár dní na to byla reakce stejná na „paní učitelku“, pak zase na soudružku. Lidem vlastně nebylo jasné, co je teď správně, co bude správně zítra, jak to dopadne a kdo je u toho uslyší. Alespoň myslím, že to tak bylo, moc rozumu jsem z toho neměla.
Krátce nato všude byly Věci. Věci dřív nebyly, proto se musely překotně nakupovat, i když jsme je vlastně nepotřebovali. V televizi jely pořád šarády a pár seriálů, takže bylo všechno v pořádku. Na klepači politiku neřešíte, jen jsem zaznamenala, že naši snědí vrstevníci po skupinách mizeli. Nezmizeli úplně, jen je přestěhovali jinam. Na stejný klepač jim to trvalo pěšky skoro hodinu, ale stále se vraceli, protože my jsme měli Věci. Občas si je odnesli domů, za což jsme dostávali doma na prdel, i když jsme přísahali, že si to kamarád jen půjčil.
Vysočinu a taveňák vystřídal v lednici hermelín a šunka. Jezdilo se na ně do Polska. Do Polska se vlastně jezdilo na všechno, i když něco se asi vozit tak úplně nemělo. Soudě dle toho, že mi tatínek dával vždycky karton cigaret do skřítkovské čepice, u které mám dodnes podezření, že ji babička upletla právě jen a kvůli cestám na polskou tržnici. Nesměla jsem na ni sahat, už vůbec pak ne při průchodu tržnicí. Jenže jak to udělat, když vám taková čepice pomalu sjiždí z hlavy? Tehdy jsem si v panice strčila prst do nosu a táta mi dal pohlavek, až mi čepice sjela hluboko do očí. Co člověk neudělá pro cigára.
Alkohol jsme kupovali na české straně, pochopitelně nekolkovaný. Řekla bych, že tady udělal špinavou práci někdo za nás a nám už jen stačilo zazvonit na zvonek konkrétního baráku u Olše.
Táta si začal stěžovat, že práce na šachtě už není co bývala, často střídal pracoviště a bulal. Bulali všichni, na bytě se nám scházelo snad půl tehdejšího hornictva. Něco táhly ženské v Slezanu, u nás ne, takže brzy přestaly být peníze na Věci a cigára. Najednou jsme byli všichni partou otrhaných hubených děcek, o které se nikdo nestaral, chodili jsme domů, jak se nám zachtělo (pokud se nám zachtělo) a jediný režim, který jsme museli přežít, byly dotované hornické tábory, což bylo vlastně strašně fajn.
Pokud vím, spoustu z těchto dětí časem posbírala nebo umravnila sociálka. Nevím přesně, jak to fungovalo, v té době jsem systému utekla z hledáčku a strávila pár nenáročných let s bývalými sousedy v jejich novém bydlišti. Na živobytí jsem si vydělávala prací, což mi dneska přijde jako sci-fi. Objevil se totiž nový fenomén – naši zaměstnavatelé – trhovci z Vietnamu. Na jednu tržnici připadlo tak deset malých prevítů, kteří se střídali v chození za školu, nabízeli boty, šusťáky a rádia, a dostávali denní výplatu dvě stě korun (už českých). Byli jsme tam od šesti od rána do devíti do večera. Podezřelým lidem jsme říkali, že jsme zákazníci, co si vybírají zboží, ne prodavači, nebo jsme prostě dělali ve skladu. Holky v tom skladu mnohdy trávily až příliš mnoho času a to samy se svými vedoucími. Ne, nebylo nám zdaleka ještě ani patnáct. Zatímco Praha zakoušela nové možnosti rozvoje, my jsme se prokousávali zapomenutou prdelí světa. Všichni jsme pili, všichni kouřili a někteří z nás znali pervitin. Tráva se šířila pomalu a většinou ji měli ti Vietnamci.
Pak se ta prdel začala dostávat do ještě větší prdele, když začali zavírat doly a textilky. A nám zrušili tábory. Stejně jsme na ně začínali být moc staří. A protože jsme totalitu prakticky nezažili, bylo těžké si ji idealizovat. Vždyť ten průvod byl vlastně tak krásný a veselý...
Od totální destrukce osobnosti nás zachránil až nový fenomén, Internet. Teda některé z nás, pár mých spolužáků se prvního počítače s Windowsama ve školní knihovně nedožilo, jiné to nezajímalo. Kraj pomalu ovládlo kiss rádio a s ním nesouvisející (ale my jsme si to stejně spojovali) kisschat, jakási krajová obdoba Xchatu. Místo Karoliny byla ještě pořád ďoura s vlnitým plechem a tak nějak jsme měli pocit, že jediné místo k žití je přinejhorším Poruba. Tam se jednou všichni odstěhujem, koupíme si byty a budem strašlivě šťastní. (haha)
Později jsem se dozvěděla, že jiné lidi zas zachránilo pobíhání po Kyjovicích s jekorovým mečem, jakési dřevárny. Esence svobody, fakt. Ale jak na Internetu, tak v lese jsme se konečně začali bavit o politice, pomalu jsme se v tom začali orientovat a dokonce jsme časem vyrazili i na nějaký ten výlet do Brna nebo Prahy, což byly úplně jiné světy. Nebyli jsme dětmi rodičů, co provolávali hesla, byli jsme dětmi rodičů, co vyčkávali, protože je život naučil vyčkávat, případně je to nezajímalo vůbec. Ta vyčkávací taktika mě dneska samotnou chytá. Ostatně... na co si stěžujeme? Nemáme už dost? Samé štěstí a sociální jistoty? Nebo nás těmi sociálními jistotami naopak nakrmili k prasknutí, jak kdysi televize svými šarádami? Severní Morava se měnila pomalu, jsme nedůvěřiví, mládež, sotva doroste, z kraje mizí, takže nás omluvte, že nemáme svou Letnou. Jsem pětatřicet let na světě, třicet let na svobodě. Vážím si jí, ale to, co vidím, je pouhá iluze dialogu. V jistém ohledu je celá Česká republika vzhledem k západu stále v takovém postavení, jako je Ostrava vůči Praze. Ale žádný strach... ono to k nám časem snad přece jen dojde.
|
