Přiznání Iluminátů
·
„Nemajú ani potuchy, s čím sa zahrávajú,“ vysvětloval mi úzkostně pan Szabó, předseda Lesoochranárského združenia Kamarát Macko, „tieto hory medzi Varínom a Ružomberkom sú prekliate, je tu veľa miest, ktoré sa správajú... akosi inak.“
Stoupali jsme do kopce po kamenité pěšině. Ruch od hlavní silnice a železniční trati vinoucí se údolím Váhu se už ztratil kdesi za námi a na hustý les a vápencové skalky s drobnými, temnými otvory krasových dutin padlo dusivé ticho.
„Na hrebeňoch často vidno svetlá a postavy, ktoré nie sú ľudské. Aj komunisti rešpektovali, že po niektorých miestach tu v horách sa nemá chodiť, a ak sa nedá inak, tak len cez deň a nesmie sa hlasno rozprávať. Niektorí z nich si ešte pamätali, čo sa tu stalo počas Slovenského národného povstania.“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se. Podle mapy nás čekalo ještě docela dost nepříjemně nahuštěných vrstevnic, a když můj průvodce mluvil, nehnala se jeho vypracovaná lýtka přede mnou do vrchu tak rychle, abych mu nestačil.
„Práve o tento kopec pri priepasti Čertova diera sa v roku 1944 bojovalo,“ vysvětloval pan Szabó, „najprv ho obsadili partizáni, ale potom prišli Nemci a vyhnali ich z lesa. Partizáni sa však vrátili a Nemcov z lesa vyhnali. Nemci dostali posily a vytlačili partizánov až k sútoku Oravy. Ale niekoľko partizánskych jednotiek sa spojilo, vtrhli do lesa... Ľudia očakávali streľbu, ale bolo len ticho. Keď sa ani po troch dňoch nikto nevrátil, niekoľko odvážlivcov v sprievode agenta gestapa sa vydalo do lesa, ale nenašli ani partizánov, ani Nemcov. Iba pri Čertovej diere visel na strome taký akoby korbáčik z vyzlečených ľudských koží, ktoré pritom neboli ani rozrezané, akoby ľudí niečo iba obrátilo naruby a vytiahlo mäso. Žiadne pozostatky však nepatrili ani partizánom, ani Nemcom, ti sa nikdy nenašli.“
„To mohl udělat karpatský venter nebo různí alogenové,“ přikývl jsem. Nebyl jsem si ale zcela jistý. Nadpřirozená fauna Velké Fatry patřila k těm hůře zmapovaným, poslednímu folkloristovi, který se o to pokoušel, pokud vím, hráblo a teď pracuje v krematoriu v Mojšove Lúčke jako pomocný dělník, slintá si na košili a když si myslí, že se nikdo nedívá, olizuje umrlcům palce.
„Áno. Alebo varínsky smrtonoš, čo o ňom hovoria Rómovia z osád. Ale siaha to ďaleko do minulosti. V pravekých hradiskách z doby bronzovej tu na bradle sa pred vojnou našli obetné jamy a rôzne zdeformované pozůstatky. Niečo, čo tu už vtedy bolo, sa stále vracia. Počas tuhých zím sa tu strácali aj deti, stopy sa náhle skončili a až o týždeň neskôr našli rodičia v postieľke medvedíka s odstránenými sklenenými očami, ktoré nahradil.... No, radšej o tom nebudem hovoriť. Ale aspoň na niečo je zmena klímy dobrá.“
Stezka se stočila na jakousi plošinu, kdysi dávno jistě upravenou lidskou rukou, ale teď jen zarostlou všemožným hložím. Povšiml jsem si, že kdysi dávno tu někdo do osamělého balvanu vyškrábal primitivní obrázek Sirenheada. Tedy, kdyby měl Sirenhead místo sirén východohalštatské valašky.
„A vy se tedy bojíte, že ta nová garnitura tyhle děsy probudí?“
„Áno, títo zasraní fašisti si vôbec nevážia prírodu. Z dobrých dôvodov tu bola rezervácia, ale odvolali riaditeľa parku a organizujú poľovačky. Počul som, že jeden z miestnych idiotov zo Smeru sa už pochválil, že má na dohľadanie nejakého jeleňa, ktorý chodí po zadných nohách a nosí rozprávkovú trofej. Nuž, ak sa mu jedného dňa podarí naňho čo i len vystreliť, Kermugan z Krvavých parohov sa jednoducho spustí z hôr do Ružomberka, ako to urobil naposledy počas kuruckých vojen, a nastane masaker.“
Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale tu se zpoza mělkého sedla ozvala divoká střelba doprovázená hlasitým lidským křikem a nepochopitelným vytím, které znělo jako kdyby někdo bičoval Messerschmidt vyrobený z lidského masa.
„Tak a je to tu“ zbledl pan Szabó: „Musíme to zastaviť!
Vyprovokovali duchov hôr! Pravdepodobne zomrieme, ale netreba sa báť, třeba sa nebáť!“
Rozeběhli jsme se kupředu. Szabó jako první, jednak měl lepší kondičku a zadruhé jsem rozhodně nechtěl vběhnout v čele pelotonu do nějakého mlýnku na maso. Moje obavy se ukázaly jako oprávněné – jakmile jsme dospěli na okraj náhorní mýtiny, Szabó najednou přidušeně vykřikl a padl k zemi.
Sevřel jsem v ruce Amulet Hebdomasu, ale žádní oravští archoni ani jiní borbani nebo dokonce amuti se neukázali. Szabóa prostě složil pendrekem odulý SBSkář v černé uniformě. V tu chvíli už se přede mnou otevřel širší pohled na loučku.
Stálo tam v řadě několik padesátníků s býčími šíjemi navlečených v drahých loveckých oblecích. Třímali poloautomatické zbraně a kulobroky, podávali si placatku a borovičkou a halasně, vesele se bavili jako lidi, kterým patří svět. Nebo aspoň Slovensko.
Před nimi ležel na zemi dlouhý výřad. Začínal obyčejným medvědem, ale hned vedle něj ležel jelen s lidskýma rukama a nohama. A následovali další. Proděravělá kikimora. Vzácný hauerlandský hajmon s tlamou rozšklebenou v posledním zoufalém zavytí. Mihotající se a rozkládající se stínec, který sem musel zabloudit až z Tríbeče. Kostlivý partyzán, v holých drápech dosud svírající rudý prapor I. partyzánského sboru Čapajev. Nesmírně smrdutý divý muž ve žluté větrovce. Polednice. Karpatský salašnický zvarkolak. A pak něco dalšího, možná skupina permoníků, ze kterých po zásahu brokovnicí nezbyly ani nožičky.
„Čo tu robíte, hej?!“ zařval na mě jeden z lovců, tlusťoch s řídkými vlasy, bradkou a vodnatýma očima:
„Mohli by ste sa tu ľahko zraniť, prebieha tu poľovačka!“
Pan Szabó tiše sténal, už na něm klečeli rovnou dva holohlaví kukláči a chystali se ho odtáhnout neznámo kam. Odpověď tedy byla na mně.
„Přišel jsem zkontrolovat, jak jsou na tom nejhorší slovenští démoni,“ usmál jsem se a pokrčil rameny:
„Ale vidím, že se jim daří docela dobře.“ |