Tak hloupě...
Vím jaký den tenkrát byl. Vím, jaký slova jsi po mně házel, spolu s tím "dělej si s nima co chceš". A vím, jak rychle všechna světla ten den zhasla.
Tenkrát jsem to vyřešila snadno, zavřela jsem se s tím kusem světa, kterým jsi zatřásl, do jedný místnosti... Ještě dneska cítím ten pocit, co ovládal všechno, co náhle ztrácelo život a dech. Vím, jaký bylo ticho... Jaký byly ty slzy... I ta krev. Všechno rozbitý, všechno unavený, všechno prudce tepající. Vždyť - jsem to dovolila.
A vidíš, dnes se tomu pousměju, protože se cítím úplně stejně, jako tenkrát. Jako někdo, kdo ztrácí kontakt s tou částí duše, která mu říká, co je špatný a kam nechce jít. Každej večer se mi v hlavě na jedný straně spustí video toho, co žiju a na straně druhý video toho, jak bych žít chtěla. To byl přece důvod všeho... Bože... Mám toho plný zuby. Mám plný zuby tvejch her, kterýma jsi mi chtěl ukázat směr, plný zuby tvých stále se opakujících odchodů a návratů, mám plný zuby loutkaření. A tys to dnes na mě vyzkoušel úplně stejně, jako ti druzí...
Vylezu na střechu a všechny ty barevný obrázky shodím dolů... Stejně nepoučená, stejně nešťastná, se stejnou drogou v hlavě. Dnes tahle pohádka - Nic se neděje - jednou provždy skončí.
A já nechci už nic vrátit zpátky. Bylo to všechno tak hloupě vylhaný, tak hloupě zpřetrhaný... Tak hloupě vážný.
A ta druhá tvář.. - Lítost? Slzy? Noční nářek, rozmazaný středy. A tvý slova, že jsem mrtvá? Tak ano, dávám ti za pravdu, - ve všech bodech obžaloby. Veřejně, černý na bílým a přesto k ničemu. Protože tohle.. tohle je skutečně poslední zastávka naší cesty. Tohle jsou poslední slova, co ti dokážu věnovat. A "dělej si s nima co chceš". Žádný smíření, žádná vděčnost. Je to jen vědomí, že to tak má být a s tím tě jednou provždy - ač násilně - opouštím.
A už ani slovo. Tak hloupě vylhaný, tak hloupě zpřetrhaný, tak hloupě vážný... |
