nějak nám to hnije, tak já sem hodim kousíček jakýhosi pokusu:))
Zastavil jsem se. Ve tmě která nastala téměř z minuty na minutu nebylo skoro nic vidět. Spíše sem jen tušil kmeny stromů jejichž názvy jsem ani neznal. Stejně nebo i více neznámá byla krajina ve které jsem se pohyboval. Jen noční zvuky byli podobné jako tam kde jsem vyrůstal. Praskot větví, šramot který působili noční živočichové, i zahoukání sovy.
Cítil jsem tíseň a letmo se dotknul rukojeti pistole kterou jsem měl v pouzdře u pasu. Ne že bych s ní někdy střílel ale její váha u boku mě uklidňovala. Doma jsem se tmy nikdy nebál ale to bylo i tím, že já se nebál prakticky ničeho co jsem znal.
Ale tady jsem neznal nic.
Zhluboka jsem se nadechl a soustředil svou mysl na jeden trik který jsem uměl. Představil jsem si podivný znak a duševním štětcem jsem jej namaloval Jak se znak zaplnil, otevřel jsem oči.
Na změnu jsem byl již zvyklý. Okolí se projasnilo a já opět rozeznával stromy. Byl to zvláštní pocit a barvy byli jiné než ve skutečnosti.
Šel jsem opatrně dál. Mihnutí se na levo, otočil jsem se a v obrátce poklekl... a tasil pistoli. Na moment jsem zahlédl tělo zvířete jak mizí za vzrostlým keřem na malé mítině. Zvíře. Oddechl jsem si a schoval pistoli. Byla o dost těžší než ty se kterými jsem doma střílel ale věřil jsem si, že ji zvládnu.
Šel jsem dál. Náhle jsem opět strnul. Předemnou byla polorozbořená zeď. Zeď tady v lese?
Zídka byla rozbořená na mnoha místech, zarostlá jakousi popínavku jejíž pravou barvu jsem mohl jen odhadnout. Prošel jsem jednou z mnoha děr a šel dál. Stačilo několik kroků a předemnou se tyčila další zeď. Z velké části pobořená budova.
Zakopl jsem, reflexivně jsem se sbalil udělal kotoul přes rameno. Zůstal jsem klečet. Méně stromů takže více světla a více keřů a trávy. Klečel jsem v něčem pichlavém.
Otočil jsem hlavu a podíval se o co jsem zakopl. Čepelí noře jsem nazdvihl ten pichlaví nesmysl a strnul.
Kamenná deska. A na ní něco vyryto.
Písmena byla prorostlé mechem a nebyla čitelná. Pokrčil jsem rameny a postavil se. Když jsem se podíval pořádně, kamenných desek jsem našel víc.
Hřbitov.
Něco tak známého a tak daleko od domova. I když... daleko od domova?
Kde vlastně jsme?
Šel jsem k oné budově ale najednou jsem pocítil něco... divného. Bylo to něco znepokojivě známého ale stejně tak nového.
Něco...
Zahoukání sovy mě vyděsilo ale také nějakým způsobem přivedlo zpět než jsem se zamyslel nad oním pocitem. Ale něco mě táhlo do té... asi krypty? Nebo mauzolea? Nebo...
Dopad něčeho na zem mě opět donutil vytasit pistoli a prudce se obrátit.
Při obrátce jsem zahlédl postavu na zemi, hlaveň pistole zamířila na ni, v ruce dotyčného se objevila podobná zbraň a blonďatá žena mířila z leže na mě.
Byl jen jedinný člověk který dokázal vidět ve tmě jako já.
Moje sestra.
„Co tady děláš Helo?“
„Totéž co ty“ odvětila moje úžasná sestřička a jedinným švihem celého těla se vymrštila na nohy. „Nudila jsem se.“
Pokrčil jsem rameny. S Helenou nemělo smysl se hádat. „Ale kde je tvá póza děvčátka?“
„Zůstává ale potřebuji taky pohyb.“
„Heleno!“ ozvalo se volání.
„Ti tupouni“ dupla sestra nohou.
„A výlet je v hajzlu, stejně jako zkoumání“ řekl jsem. Tichý průzkum byl v prdeli a doufal jsem že se nám zbytek trosečníků nikde moc neztratí. Zatím co jsme „tápali“ k volajícím lidem, uvědomil jsem si, že jsme s Helou ve stejným průšvihu jako ostatní a to že umím pár triků a myslím si o sobě že jsu hvězda neznamená nic. Jsme v končinách kde nikdo z nás nikdy nebyl a jestli ti co zbyli z posádky vzducholodi třídy Ikarus nedokáží menší zázrak, ani se z těchto krajů nevrátíme.
Vrátili jsme se do tábora v doprovodu dvou „zachránců.“ Frederika, vysokého hubeňoura který po Heleně pokukoval celou cestu a David, cápek z rádobyzlaté mládeže. Ten si zase myslel že s Helenou chodí. Zvláštní bylo že k ní se hrnuly jak příboj a o mě nezavadili ani pohledem. Sestra hrála opět naivní dívenku která švitořila o tom jak je krásné že ji šli zachránit, o tom jak se bála. Její roli pomohlo taky to, že jsem si vzal její pistoli ještě než nás ti mládenci „našli“.
Tábor. Pár přístřešků. Oheň a obří vzducholoď. Patnáct chlapů z posádky, třiadvacet cestujících a tři únosci. Ti posledně jmenovaní byli v nejhorším stavu, svázaní, zmlácení a jeden postřelen. Cestující byli povětšinou uzlíčky nervů a posádka? Co chcete od chlapíků co lítají jen linkový štreky které jsou bezpečné jako nedělní procházka parkem? Už přes čtyřistovky let nebylo vidět ve vzduchu nic nebezpečnějšího než orel. Války v posledních desítkách let se naší části světa vyhýbali a tak prostě všude byla pohodička a mír.
Až na ten únos.
„Kdes byl?“ vyštěkl na mě Ruda, mohutný chlapík z posádky. A vzal sis ještě dva kvéry!“
„Klid“ řekl jsem mu. „Kde jsem byl do toho ti nic není, nejsme na vojně.“
„Máš hlídku!“ naší výměně názorů přihlíželi všichni co přespávali na zemi.
„A ty zase máš makat na motoru“ kontroloval jsem. „O hlídce vím.“
Hlídky byli nutný. Ono bysme se asi všichni vyspali na vrchu ale bylo potřeba hlídat kotevní lana. Přistáli jsme jen díky dávce štěstí a to nechtěl nikdo už pokoušet.
Společně semnou hlídal Frederik. Tábor utichl, dojedlo se jídlo z nouzových dávek a lidé usínali. Jen nahoře v lodi se svítilo. Tipoval jsem že chlapy dělají na směny abychom mohli odsud vypadnout.
Pocítil dotek čehosi. Něco se dotknulo jeho podvědomí. Ale co?
A kdy?
Neměl pojem o čase.
Probouzel se?
Asi ano.
Jeho mysl začala bloudit mimo místo spánku.
Otevřel oči do naprosté temnoty.
Něco tu nedávno bylo. Něco s Mocí.
Něco s Životem.
Měl jsem zvláštní sen. Něco po mě šlo a já tomu nemohl utéct. Natahovalo se to po mě z temnoty. Bylo to divné, jako cáry mlhy které se kolem mě ovíjely. Poutaly mě nohy, nutili mě padnout.
Probudilo mě slunce. Tábor ještě spal až na Ctibora a Vlastu. Když jsem se šel k potoku opláchnout, přidala se ke mě Helena s tváří strhanou únavou.
„ty teda vypadáš?“ zašklebil jsem se.
„To říká ten praví“ vrátila mě to. „Máš kruhy pod očima, to jsi byl vzhůru celou noc?“
„Ne, špatný sny.“
„Tak to jsme dva.“
„Půjdu se podívat tam jak jsem byl včera“ oznámil jsem jí tiše.
„Jdu s tebou.“
„Ne“ řekl jsem rázně.
„Proč?“
„Ohlídáš to tady. Mám divný pocit a myslím že tady nikdo nemá tak pevný nervy jako ty.“
„Ale mě považují spíše za obtíž, myslíš že mě někdo bude věřit?“
„Asi ne“ uznal jsem. „Ale tebe zase půjde hledat celá skvadra.“
„Pravda.“
|
